Cimbálová muzika Bukovinka
O Danielu Slobodovi
evangelický duchovní, botanik, překladatel a etnograf
Daniel Sloboda
Daniel Sloboda se narodil dne 20. prosince 1809 v slovenské Skalici, tehdy prosperujícím městě na rozhraní Moravy a Uher. Pocházel z chudé řemeslnické rodiny – jeho otec byl obuvníkem. Po absolvování nižších školních tříd v rodném městě v letech 1824-1828 studoval na gymnáziu v Modre a následně na proslulém evangelickém lyceu v Bratislavě, kde měl řadu znamenitých profesorů.
Co se týče životního povolání či spíše poslání, rozhodl se pro dráhu duchovního. Dne 28. srpna 1833 byl ordinován na kazatele evangelické církve (augšpurského vyznání). Několik let působil na Myjavě, ale od 14. dubna 1837 pak byl k pastorační činnosti povolán do obce Rusavy, jedné z nejchudších obcí moravského Valašska. V místě působil přes padesát let, až do své smrti dne 10. listopadu 1888. Po půl století tak přinášel několika generacím místních i okolních evangelíků duchovní útěchu a povzbuzení. Sloboda byl člověk neobyčejně vzdělaný, širokého rozhledu, národně uvědomělý, který měl blízko jak ke své domovině – Slovensku, tak ke své nové vlasti – Moravě, na jejímž teritoriu strávil většinu života.
Žil v době, kdy se utvářel moderní český i slovenský národ; sám byl aktivním účastníkem obou národních hnutí. Zvláště to bylo patrné v revolučních letech 1848-1849, kdy se Rusava stala živým centrem revolučních Slováků, kteří se v místě ukrývali, odpočívali a částečně tam i organizovali svou národní činnost, včetně přípravy vojenských dobrovolnických výprav na Slovensko proti Maďarům, kteří pro slovenskou národní emancipaci neměli pochopení a potlačovali ji ve všech směrech. Jistě k tomu přispívalo i to, že rusavský pastor se znal od studií s celou garniturou slovenských vůdců a také že byl sešvagřen s jedním z nich, J. M. Hurbanem.
Sloboda byl vůbec člověk neobyčejně družný, který s lehkostí navazoval nové kontakty a získával známosti v nejrůznějším prostředí. Osobně se stýkal a vedl korespondenci jak s řadou moravských vlastenců (A. V. Šembera, F. M. Klácel, F. M. Lorenc, M. Mikšíček aj.), tak s elitou tehdejší české inteligence v Praze, např. s Václavem Hankou, Karlem Havlíčkem Borovským, Karlem Slavojem Amerlingem, Václavem Staňkem nebo Janem Svatoplukem Preslem, z nichž někteří byli zároveň významnými vědeckými pracovníky a praktiky. To bylo důležité i proto, že Sloboda sám měl k vědecké práci blízko – již od mládí se věnoval matematice, geologii, meteorologii, fenologii a zejména botanice, kde se stal vynikajícím znalcem květeny Moravy a západního Slovenska. V r. 1852 pak nákladem Matice české vydal svůj stěžejní spis, nazvaný Rostlinnictví; byl to vlastně první česky psaný botanický klíč o rozsahu 736 stran, který mu přinesl nemalé uznání a je oceňován dodnes.
Ani práce v uvedených oborech nevyčerpávala všechny jeho síly. Již krátce po příchodu na Rusavu byl konfrontován s životem místních lidí a vůbec s lidovou kulturou Valašska. Všímal si řeči venkovanů, jejich zvyků, písní, hmotné a společenské kultury. Vlastně již za pobytu v Myjavě spolupracoval s proslulým Jánem Kollárem, do jehož díla Národnie zpievanky čili písně světské Slovákův v Uhrách přispěl řadou textů (dva svazky, Budín 1834-1835). Tento jeho zájem po příchodu na Moravu podporovaly dvě významné osobnosti, František Sušil a Alois Vojtěch Šembera, jimž zaslal řadu dílčích rukopisů.
Sušil, známý sběratel lidových písní, Slobodu na Rusavě navštívil a v dopisech jej vybízel, aby pro něj texty písní i jejich nápěvy pečlivě zaznamenával. Např. v listě z 9. července 1839 jej žádal: „Zatím ale prosím snažně laskavost Vaši, písně dakteré seberte a k sobě donésti dejte, abych přijda hojnou žatvu naleznul. Dověřuji se docela v té věci ve Vaši příznivost, že připraveno bude, co pro mě odhodláno, dárek hojný, štědrý, výborný.“ Šemberu, který chtěl vytvořit velké místopisné dílo nazvané „Popsání Moravy a Slezska“, zase zajímal valašský dialekt, lidové zvyky, přísloví a vůbec pohledy na běžný život rusavských obyvatel, resp. obyvatel Valašska celého. Sloboda tak po celá 40. léta 19. století prováděl jakýsi národopisný výzkum, jehož výsledky zasílal z nemalé části žadateli. O zásilkách se vícekráte zmínil v dopisech Šemberovi, jako třeba 29. listopadu 1844, kdy psal: „Byl sem, vidí se mi, již drív něco do Vaší sbírky poslal, pohádky tuším, pověsti některé, prísloví; nevím, bude-li to k čemu? Sbírám nyní rozličné prípadité prátelské promluvy společenského života, které Vám chvílami, bude-li Vám libo, podám.“
Většina ze zaslaných materiálů, ať už jednomu či druhému, nebyla za Slobodova života otištěna a tak je dnes objevujeme v různých pozůstalostech či ve fondech soudobých vědeckých institucí. Sloboda sám ovšem také leccos z lidového folklóru publikoval, jednak na stránkách prvních českých novin vycházejících na Moravě, Týdenníku (1848), jednak v několika ročnících dobově vynikajícího kalendáře Koledy (v 50. letech 19. století). Dnes jsou všechny tyto doklady podnětným materiálem zejména pro obory národopisu a dialektiky, jejichž základy tak Sloboda vlastně napomáhal klást.
Trvalou památkou po něm na Rusavě, kde působil a kde je také pohřben, zůstala budova fary, školy a zejména kamenného evangelického kostela, vystavěného v 60. až 80. letech 19. století podle plánů významného vídeňského architekta L. Förstra. Na budově fary pak byla v r. 1968 umístěna objemná pamětní deska, jejíž text dobře charakterizuje Slobodovu osobnost – totiž že byl pokrokovým vlastencem, významným botanikem a dobrým člověkem. A díky jeho sběratelským aktivitám pak můžeme z jeho odkazu čerpat dodnes.
PhDr. Zdeněk Fišer